GOLF DIGEST C&S: JE TO SNAD TAK TEŽKÉ?

Rozhovor s Karlem Skopovým jr. ; Článek vyšel v prosincovém vydání magazínu Golf Digest C&S ve čtvrtek 9. prosince 2021

JE TO SNAD TAK TEŽKÉ? 

ROBIN DRAHOŇOVSKÝ

I KDYŽ SE V PRŮMĚRU VŠICHNI zlepšujeme, handicapy hráčů se snižují, roste počet a kvalita hřišť a podmínky pro přípravu už máme s Evropou srovnatelné, přesto v Evropě oběma nohama stále nejsme. Za těch třicet let, co se u nás začal hrát golf opravdu svobodně a veřejně – už dávno nepřipomíná disent –, bychom asi měli chtít víc. Nejen jednoho, ale více hráčů, kteří budou v Evropě pravidelně, a nejen jednou za rok, vidět. Dnes už nám nechybí metodika, máme dostatek zkušených hráčů, trenérů, stratégů, problém není ani s tím nejmodernějším vybavením. V pohledu zvenčí to nicméně stále vypadá, že dodnes nebyl nalezen společný zájem. Minimálně tedy zájem o komunikaci a spojení zkušeností, abychom se už jednou dokázali v Evropě zapsat jinak než jen jako nadějná, ale stále golfově rozvojová země. Co s tím? Zeptali jsme se.

Golf je a vždy bude individualistický sport. Chceme-li ale v Evropě uspět, potřebujeme spolupráci všech, kdo k tomu mají co říct, už teď. A k tomu třeba i plán, kde a jak bychom chtěli za deset let být. Jen proto, abychom za deset let zase jen nemluvili o dalším desetiletém plánu nebo se neomlouvali tím, jaké to před deseti lety bylo. Je třeba přejít od slov k činům.

„Problémem mojí generace – mě, Jirky Jandy, Petra Mrůzka, později i Jirky Němečka – byl v tom, že jsme hráli velmi málo kvalitních turnajů v zahraničí. I když jsme díky práci tehdejšího prezidenta ČGF Hanuše Goldscheidera dostávali pozvánky na European Tour, spíš nás to vystrašilo. Byla to pro nás taková abstraktní realita, kdy jsme se na stejné hřiště postavili vedle Bernharda Langera nebo Sevea Ballesterose. V podstatě to pro nás byl psychický šok a měli jsme pocit, že tam nemáme co dělat,“ vzpomíná dnes na své začátky v 90. letech Karel Skopový jun. „Tehdy byla i kvalita hřišť, na kterých jsme mohli trénovat a hrát, diametrálně odlišná od kvality hřišť, na kterých jsme pak nastupovali v zahraničí. To byl problém i generace, která přišla po nás. Pro každého bylo těžké se během tréninkového kola adaptovat na rychlost a kvalitu greenů, hustotu roughů a jiný styl hry, než na jaký jsme byli zvyklí. Pak pokazíte dvě nebo tři přihrávky, neproměníte dva tři putty a přestanete si věřit. Turnaj pro vás končí.“

Dnes už to tak není. Většina hráčů má svůj tým. Nejen kvalitního trenéra švihu, ale i kondičního kouče nebo psychologa. Dnešní nejlepší hráči už umí tlak ustát a nevyvede je z míry, když se na první týčko postaví vedle takových hvězd, jako jsou John Daly, Pádraig Harrington nebo Henrik Stenson. „To je pravda,“ potvrzuje Skopový, „ale je jich málo. Stále platí, že čeští amatéři a profesionálové stále velmi málo hrají v zahraničí nebo ve srovnatelné konkurenci. Ti, kteří nehrají venku pravidelně, pak obvykle na jednom turnaji podobné kategorie u nás selžou. Není to ani tím, že by neuměli hrát – jde o jiné psychické rozpoložení, jiný tlak, jiné hřiště, jiný styl hry. Mohou mít pocit, že tam jsou stále jen na návštěvě, stejně jako jsme to kdysi cítili my.“

Je pravdou, že patrně nejlépe dokáže problémy nastavení soutěží definovat někdo, kdo si hráčskou zkušeností sám prošel, dokázal uspět a ví, co mu chybělo nebo kde viděl největší úskalí hry mezi nejlepšími evropskými hráči. Karel Skopový jun. dnes trénuje mladé naděje v Hodkovičkách a sám sleduje, v čem a jak by bylo potřeba systém posunout. Jak připravit nejmladší hráče na moderní golf nebo jak se dnes ve světě golf hraje. „První krok je začít u dětí. Používat kratší odpaliště, něco jako byla dříve série US Kids. Už jsme to tady jednou měli a fungovalo to skvěle, děti tuhle tour měly rády. Musíme naučit nejmladší golfisty hrát pravidelně birdie a pary. Teď je učíme hrát double nebo triple bogey a říkáme jim, že mají být pokorné a trpělivé. Jdeme k úspěchu vlastně obráceně, než je současný trend, který vybízí ke skórování a sebevědomí. Chceme u dětí jít cestou od triple bogey k birdie, a to je špatně. Už v sedmi letech by mělo každé dítě mít schopnost a možnost zahrát za kolo více birdie. K tomu by měla být nastavená hřiště. Psychicky by měly děti vyrůstat v tom, že hrát pod birdie je normální, zatímco dnes je pro ně i hrát v paru něco nenormálního. To se musí stát jako první. Děti se musí naučit odmalička útočit, skórovat a jít si za co nejlepším výsledkem. Aby už pro ty nejmenší nebyl výsledek pod par něco jako nedosažitelný svět Harryho Pottera a měly ze hry v první řadě radost, ne frustraci nebo strach z trenéra či rodičů.“

Není to ale jen o nastavení hřišť. To je asi ten nejmenší problém a dá se změnit okamžitě. Je tu ale i tréninkový systém, respektive práce s mládeží obecně. A tady už by měly vstoupit do diskuze hráčské nebo trenérské zkušenosti vycházející ze zkušeností bývalých hráčů nebo členů české PGA. „Druhý krok je práce s mladými talenty a regionální centra. Mluvím o změně systému, kdy by v centrech neměli trenéři učit hráče techniku, ale měla by to být spíše centra herní. Místa, kde si hráči proti sobě zahrají a regionální kouč je jen nadstavbou klubových trenérů. Funguje jako zkušený hráč, který je učí chování na hřišti. Dnes je to bohužel naopak a vytváří to v hlavách dětí zmatek. Klubový trenér přece ví o potřebách nebo specifikách hráče z pohledu techniky víc než kouč, který ho vidí jen párkrát za rok. Trenéři by spolu měli problémy hráčů konzultovat, ne si vzájemně zasahovat do práce,“ říká na základě vlastních zkušeností Skopový jun. „Jednotlivá centra by měla mít k dispozici zařízení typu TrackMan, FlightScope nebo PuttLab a jejich povinností by mělo být je společně s regionálním koučem jednou za čas klubům poskytnout. Následuje měření výsledků a konzultace, na čem dál s hráčem pracovat. Herní soustředění by měla být potvrzením všeho, co se za danou dobu hráč naučil a kam se posunul. Součástí soustředění by měl být i stratég, který by poradil s herní strategií a s tím, jak se v jaké situaci na hřišti zachovat. A samozřejmě je nutné hrát na kvalitních a správně nastavených hřištích. V tom by měla do hry vstoupit jednání s majiteli hřišť nebo alespoň jejich asociací.“

Položíte-li komukoli otázku, zda máme hřiště, která by byla s těmi, na kterých se odehrávají turnaje European nebo Challenge Tour, srovnatelná, dostanete rychlou odpověď: Ne! Většina z dotazovaných vztáhne otázku pouze ke kvalitě. Přitom hřišť, která by se alespoň pro kategorii kadetů dala pro podobné podmínky nastavit, máme minimálně dvacet. „Dnes tu máme Národní golfovou tour mládeže, což je skvělý přechod mezi dětmi a nejlepšími amatéry, kategorii kadetů do 16 let, kde by už všichni měli hrát soutěžní golf. V poslední době mám ale pocit, jako by se jim všichni chtěli pomstít: těžká navrtání, nevhodné délky hřiště. I zde by mělo platit pravidlo o nastavení hřiště s možností hrát více pod par. Stále ještě zde musíme pokračovat v radosti z golfu. Je smutné vidět výsledky vítězů finálového turnaje, jako jsou 71-76, 73-75, nebo dokonce 76-77, jako to bylo v letošním roce. Příčina je jasná – žádný hráč do 16 let, až na výjimky, není extra psychicky odolný ani cílevědomý. V pubertě jsou navíc zranitelnější a stačí, aby dva nebo tři měsíce nezahráli dobrý výsledek, a se sportem skončí. Tady jim musíme vytvořit prostředí, ve kterém mají ze sportu ještě radost a pocit, že jsou úspěšní. I když turnaj zrovna nevyhrají,“ radí Skopový jun.

Mohlo by se zdát, že u mladých hráčů jde o jakousi paralelu s rekreačním golfem. Dobrý výsledek povzbudí hráče k dalšímu tréninku, špatný vede k myšlenkám o konci. Přitom kolikrát stačí správně nastavené hřiště nebo šance na lepší skórování. Trápit hráče jen proto, abychom je vychovávali k pokoře tím, že jim sebereme radost, se může zdát být až nesmyslné. „Výsledek kohokoli hluboko pod par je o to větší motivace pro ostatní. Budou chtít stejné skóre zahrát také. Je to něco jiného, než když vítěz zahraje v paru. Efekt ve výsledku je sice stejný, ale každý bude víc vzhlížet k někomu, kdo zahraje −12. Minimálně si položí otázku, jak to ten druhý dokázal, a bude se ho snažit napodobit, bude chtít hrát jako on. Naučí se skórovat, bude chtít skórovat,“ potvrzuje Skopový jun.

Již několik let se také probírá otázka týmových soutěží, ve světě běžných až do věku 13 let. Měly by se zrušit nebo omezit individuální soutěže nejmladších hráčů a nahradit týmovými? „Nejde o to, něco rušit, ale spíš dát nejmladším možnost hrát za svůj tým a s dvojí motivací. Jak individuálně, tak za klub. Všichni v tomto věku mají potřebu cítit sounáležitost, být ve smečce, cestovat společně. Dáme-li hráčům tým, stejná trička, stejné logo, budou ochotni se pro tým rozkrájet. Budou chtít vyhrát jako tým, vyhrát pro tým. I přesto, že někdo bude ten den nejhorší, může patřit mezi vítěze. Zeptejte se hráčů, jaké to je, hrát Ryder Cup nebo na olympijských hrách za svou zemi,“ navrhuje Skopový jun. 

Cílem by tedy mělo být zdokonalit současný systém, aby do 16 let věku dokázal ze sta mladých golfistů vygenerovat 20 až 30 výborných hráčů. Ale ptejme se, co dál. Co a na čem by nejlepší amatéři měli hrát, jak by se měli na „velký“ soutěžní golf připravit, aby později neměli stejné pocity jako hráči z 90. let. „Jednou z cest je sloučit Czech PGA Tour se sérií nově vzniklé Raiffeisenbank Czech Open Golf Tour, kterou od loňského roku organizuje Česká golfová federace. Měli bychom jednu sérii, kde by se mohli nejlepší mladí amatéři a profesionálové konfrontovat s nejlepšími domácími profesionály. Mohli těžit sebevědomí z toho, že nejlepší profesionály mohou porazit nebo se jim minimálně vyrovnat. Aby pomalu získávali pocit, že mezi nejlepší, alespoň na své úrovni, patří,“ říká Skopový jun. „Dnes můžeme i doma nasimulovat podmínky pro European Tour. Máme hřiště, jako jsou PGA National nebo Albatross, která se údržbou a rychlostí greenů těm, na kterých se hraje venku, vyrovnají. Hřiště, na kterých se hraje Challenge Tour nebo ProGolfTour, máme také. Stačí je jen nastavit na podobný setup. Dlouhé hřiště nad 6500 metrů s lehčím navrtáním, aby hráči hráli delší příhry do greenu, ale přesto měli možnost skórovat, naučili se to, co je čeká dál, naučili se hrát evropský golf. Zkrátka aby si nemuseli na jiný styl hry zvykat až ve cvičném kole.“

Doposud slyšíme jen vysvětlování, proč co nešlo, a ne vizi, jak by to jít mohlo. Možná nám opravdu chybí plán a nevíme, jaké podmínky pro nejlepší hráče vytvořit. Nemluvme ale jen o těch už úspěšných nebo zda jsou nebo nejsou výsledkem stávajícího systému. Zajímat by nás měla generace, která se u nás rodí právě teď nebo končí studium na amerických univerzitách a české hvězdy by z nich v průběhu příštích deseti let měly být. Co bychom pro ně měli udělat? „Vytvořit tým lidí nebo pracovní skupinu, která by se touto otázkou zabývala. Přijmout ze strany ČGF fakt, že česká PGA má dostatek profesionálních trenérů a s těmito hráči každodenně pracuje. Začít mezi sebou bez emocí komunikovat a spolupracovat. Začít řešit otázky, co hráči potřebují a co pro ně můžeme rychle udělat, a ne kdo co a za co chce,“ odpovídá Skopový jun. „Motivací pro nejlepší hráče by mohla být právě otevřená série, ať už pořádaná českou PGA, nebo ČGF, a v ní možnost si třeba uhrát nominaci do vrcholového týmu, který by měl plnou podporu pro následující sezonu a hrazené náklady na zimní přípravu. Bez ohledu na to, zda se jedná o nadějného amatéra, či mladého profesionála. Byl by to český tým pro pět až deset hráčů s plnou podporou a šancí posunout se dál. Zrušme konečně dělení podpory na amatérské a profesionální hráče. Je potřeba si přiznat, že většina nejlepších domácích hráčů prošla výukovým systémem PGA. Nemyslím si ani, že bychom měli tak málo zkušených a úspěšných profesionálních hráčů, aby šéfem sportovní komise ČGF nemohl být někdo z nich, třeba právě zástupce české PGA, a mohl tak své zkušenosti pro domácí golf naplno využít.“

Otázka by tedy mohla znít: Dokážeme naplno využít všech zkušeností, které jsme za třicet let nasbírali? Umíme se opřít o zkušenosti hráčů starší nebo současné generace, je o ně zájem, dá se to změnit, nebo se stále budeme poohlížet jen po trenérech v zahraničí? Není to jen v tom, že neumíme komunikovat a využít, co se nabízí? Na co čekáme, kde děláme chybu? „Sám nevím. Naučili jsme se jen říkat ‚až‘. Je nejvyšší čas začít něco dělat společně. Pokrok je zkrátka konflikt. Chybí nám pracovní skupina, která by byla složená ze zástupců jak ČGF, tak české PGA, zástupců asociace hřišť, klubů a dalších odborníků, kteří už dnes mají respekt a mají co říct. Musíme společně hledat pro stávající situaci řešení. Předložit návrhy nebo možnosti, klidně se kvůli nim pohádat, ale zjistit, co se pro český golf dá udělat. Měli bychom začít hledět do budoucna, a ne řešit, co jsme udělali nebo neudělali v minulosti. Nesmíme se vidět jako nepřátelé. Všem nám jde o společnou věc: Za deset let si říct, že jsme udělali maximum a do golfové Evropy patříme,“ zakončuje Skopový jun.

Nastavený systém rozhodně není špatný, otázkou ale je, zda by nemohl být lepší. Zda pokoru a trpělivost, které chceme od těch nejmenších, bychom neměli vyměnit za jejich radost a náš respekt vůči sobě navzájem. Začít komunikovat. A pak je tu ještě dělení golfu na amatérský a profesionální, které zde už dávno nemělo být. Skončilo v tenise, fotbalu, hokeji a dalších sportech, a mělo to svůj důvod. Ani v golfu už neplatí, že amatérští hráči nehrají o finanční odměny nebo nepobírají jinou formu podpory, i té finanční. Příkladem mohou být americké univerzity, které už dnes jsou spíše poloprofesionální. Je otázkou času, kdy se najde dohoda, jak toto překonané dělení golfu zrušit. Nebo se snad dá sport rozdělit a jednu jeho část ať z jedné nebo druhé strany ignorovat? (G)

ČLÁNEK VYŠEL V PROSINCOVÉM VYDÁNÍ MAGAZÍNU GOLF DIGEST C&S VE ČTVRTEK 9. PROSINCE 2021